Přechod Mallorcy - GR 221 očima pekaře – část 1.

Tisíciletá kulturní krajina, kde chleba upečeš v nejprudším svahu!

GR 221 je dálková trasa vedoucí z nejjižnějšího cípu Mallorcy až na cíp nejsevernější. Vede přes hory, ale taky doly, ve kterých postupně staří Římané, Arabové a pak Španělé vystavěli malebná městečka.

150 km do dálky, 10 km nahoru a dolů. Přátelé – po kameny dlážděných cestách. Ve stínu středomořských dubů a olivovníků. Za vůně divokého horského tymiánu, pomerančovníků a citroníků. Oslepeni sluncem a výhledy na moře.

Svahy okolo Estellenes, Deiy, Valdemossy a kláštera Lluc jsou prudké a přesto přístupné. Dlážděné chodníky, které jednotlivé města propojují, se vinou po vrstevnicích, scházejí k moři, ale taky stoupají až do nejvyšších hor jako úzké pěšiny, aby se při sestupu zase proměnily v pohodlné cesty.

Proč tolik úsilí pro dláždění cest vysoko do hor? Úbočí těchto hor se po staletí využívalo k těžbě středomořského dubu a k výrobě uhlí. Uhlí se sváželo dolů do měst a přes přístavy putovalo do Evropy. Pozůstatky po pálení uhlí - milíře (Sitja) - jsou znatelné všude a pro turistu na trase GR 221 je tento fakt dost praktický. Serra de Tramuntana jsou totiž jediné hory na světě, kde si bez problémů ustele v jakékoli fázi prudkého výstupu nebo sestupu. Na pozůstatcích milířů se spí jako v bavlnce, protože kruhová plocha je srovnaná do roviny a milíř je vystlaný mechem.

Na terasovitě upravených svazích jsou k vidění také pozůstatky jednoduchých kruhových domků uhlířů.

A kde je člověk, tam je chleba. Proto jsou vedle milířů k nalezení staré kamenné pece. Některé stále vypadaly funkční!

Chleba jsme s Helou neupekly, protože nezbýval kyslík a část výpravy pádila vstříc nehledě na naše volání po slow pochodu. Pokud se však chcete teoreticky na takové pečení připravit – tudy.

Serra de Tramuntana je vápencové pohoří! Teď zbystřil každý horochodec, který se na cestách rád napije a taky umyje. Takový totiž ví, že voda ve vápencových horách sice je, ale ne vždycky tam, kde byste ji při pochodu potřebovali. Stejný problém měli uhlíři, proto si ve svých horách vystavěli dokonalý systém zachytávání vody - kameny vydlážděné jeskyňky, ze kterých vedou vodovodní kanály, které ústí do sběrných nádob. Malé oázy vody v království kamene a dubů.

Kde je voda, tam jsou lidé. A tak jakmile poutník sejde do jakéhokoli městečka, voda je najednou… VŠUDE, protože se vynoří nad zem. Dravá voda nečekaně proudí pod mosty, vyvěrá ve studánkách nad městečky, stéká pozemními kanály, napájí vodní mlýny, přes soukromá obydlí se zjevuje na ulicích a kašnách a fontánách. Po pár set metrech splyne s mořem.

V nejvyšších vysokohorských partiích jsme narazili na hluboké vápencem vydlážděné jámy. V zimě do nich ostrované nahrnovali sníh z okolních kopců. V létě jej na hřetech mul dopravovali do údolí. Živá představa – sotva jsem lezla, natož nevím čím dolovat led a mulu pohánět kamsi dolů do Solleru. A už vůbec nechápu, jak to postavili.

Oblast Serra de Tramuntana je od roku 2011 zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Kulturní krajina jako vyšitá. Je stále živá. S obyvateli, kteří už sice nepálí uhlí, nepečou chleba v kamenných pecích a nevyrábějí led vysoko v horách, ale s obyvateli, kteří pěstují fantastické pomeranče a citrony a olivy, ze kterých vyrábějí své delikatesy.

O koncentrované chuti Mallorcy to bude příště.